Služby určené pěstounským rodinám

Nový, autobiograficky laděný román je drásavě upřímná výpověď ženy, které se rozpadne život a ona hledá sílu, s níž by ho dokázala znovu poskládat dohromady.

Autorka tuto knihu napsala jako matka dvou chlapců-dvojčat, od třinácti let experimentujících s drogami. Prošla se svými syny celou cestu jejich postupného pádu na dno a věří, že příběh její rodiny pomůže ostatním rodičům drogově závislých vyrovnat se s nastalou situací a snad i v lepším případě těmto událostem vůbec předejít.

Johanna a Marcela jsou dvě poněkud víc snědé dívky na prahu dospělosti. Jsou sestry, ale každá je jiná, zjevem i povahou. Johanku trápí, že starší sestra je poněkud lhostejnější a má toulavé boty. Ale ze všeho nejvíc se bojí, že se všechno pokazí, přijdou o nový život a vrátí se do dětského domova

Jodie patří mezi děti, které jejich rodina zneužívá a zanedbává. Brutální sexuální zneužití, nedostatečná péče a bezohlednost k potřebám malé Jodie vedly k tomu, že úřady tuto osmiletou dívenku odebraly rodičům a hledaly pro ni náhradní rodinu. Příběh začíná ve chvíli, kdy se po čtyřech měsících náhradní péče Jodie ocitne ve své páté pěstounské rodině.

Kniha představuje skutečný příběh šestileté Sheily, která se dostane do speciální třídy pro děti s poruchami chování. Její učitelkou a zároveň prvním člověkem, který jí projeví lásku, je Torey Hayden. Ta po čase zjistí, že dívka má nadprůměrnou inteligenci, je učenlivá a dřímá v ní skrytý génius. Kniha je pozitivním svědectvím o síle pedagogických a terapeutických prostředků, a pedagoga představuje jako přítele, který neváhá pro dítě překonávat různé těžkosti.

V předchozí knize Spratek se Sheila rozloučila se svou učitelkou a ta o ní neměla několik let žádné zprávy. Nakonec se ale setkaly. Dospívající Sheila se vyrovnává nejen s tím, že její učitelka napsala o jejím příběhu knihu, ale také dává Torez a celému okolí najevo, že ona není přece žádná literární postava. Navíc je v ní stále velmi živá bolest z toho, že jí její matka opustila a že neví, kde a jak žije její mladší bratr.

Léta chtěla najít svou biologickou matku. O to víc nyní, když je sama matkou. Chtěla by poznat ženu, která dokázala opustit své dítě. Má pocit, že do jejího vlastního mateřství se otiskují stopy, které jí nepatří. Syrový a bolestivý autobiografický příběh ženy, která si celý život přála najít biologickou matku.

Autorčiny osobní předsevzetí mají smysl i pro ostatní rodiče, kteří se výchovou svých dětí zabývají nejen prakticky, ale přemýšlejí i nad tím, jak své dítě nejlépe provést zmatkem dnešního světa, jak ho ochránit před násilím, jak mu předat své názory, kulturní zázemí i historické zkušenosti, jak mu poskytnout povědomí o širší rodině a jak mu dodat dostatek sebevědomí do jeho vlastního života. Sto slibů je sto krátkých příběhů, úvah, bajek a básní, které poskytnou každému rodiči námět k zamyšlení.

Rodiny vznikají různým způsobem – tahle se prostě našla. Kniha je nejen o vzniku jedné atypické rodiny, ale také o radostech a úskalích pěstounské péče z pohledu ženy, která se netradičním způsobem stala pěstounkou a opatrovnicí dvou starších děvčat.

Uľiľom tel bachtaľi čercheň je životopisné vyprávění zajímavé nejen literárně, ale také historicky a etnologicky. Lackové se na základě příběhů a historek jejího života podařilo zcela přirozeně vytvořit a čtenářovi předat obraz dnes už zmizelé každodenní reality romské osady jejího dětství. Zobrazila tradičně idylický obraz původního romského společenství, ale zároveň nevypustila ze svých vzpomínek těžké a tragické okamžiky hmotné bídy a společenských antipatií ze strany majority i svá zklamání a deziluze, zvláště z období komunismu.

Kniha Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství, jejíž autorkou je Denisa Prošková , je o jedné pěstounské rodině, skrz kterou se dozvíte spoustu věcí i o sobě, vlastních kořenech, vztahu k lidem a míře vlastní tolerance. Všechny příběhy jsou zpracovány velmi osobně a zasvěceně, a vyplývá z nich, že každý pěstoun může být dobrým pěstounem

Knížka vypráví o dětech, které se narodily v srdci svých náhradních rodičů, které si do života přinesly různé problémy a genetickou zátěž. Život s nimi nebyl a není procházkou růžovým sadem a knížka popisuje „jiné” rodičovství s otevřeností a zároveň v sobě nese naději pro všechny, kdo by rádi dítě osvojili nebo přijali do pěstounské péče a bojí se, zda to zvládnou. Kniha je retrospektivou, ohlédnutím za dvěma desítkami let rodinného života rodičů a jejich adoptivních dětí a dětí, které rodina přijala do pěstounské péče. Manželé Striovi postupně přijali do své rodiny osm dětí (u jednoho z děti se objevila posléze závažná forma autismu). Kniha osloví zájemce o skutečné příběhy pěstounských a adoptivních rodin.

Autentická svědectví z pěstounských rodin, zachycená v této knize v časovém rozmezí deseti let, jsou pokusem o nezkreslený pohled na pěstounskou péči, její potřebnost a smysl, ale i na úskalí, která s sebou přináší. Dramatické osudy dětí bez domova osloví všechny, kdo se hlouběji zamýšlejí nad vlastním rodičovstvím, mezilidskými vztahy a stavem dnešního světa.

Autorka místy až s brutální upřímností a citovou hloubkou líčí dětství dítěte, které opustila matka, ocitlo se v ústavu a poté v péči adoptivních rodičů. Pohled dítěte, které naráží na zeď nedorozumění, je vylíčen velmi sugestivně. Toto rané trauma a život bez mateřské lásky měly dalekosáhlé důsledky na psychiku holčičky a později dospívající dívky v podobě velkého osamění, mentální anorexie, sebepoškozování a sebevražedných tendencí. Tento osobní příběh má kromě individuální hodnoty univerzální platnost. Je důkazem negativního dopadu raného traumatu na celý pozdější život a zároveň ukazuje nesmírnou lidskou houževnatost, odolnost a schopnost regenerace.

Autorka, lékařka a pěstounka připravila ke druhému vydání pokračování životů svých přijatých i biologických dětí. S neuvěřitelnou pokorou a laskavostí se rozhodla spolu s dětmi zveřejnit jejich osudy až do dospělosti, protože jejím přesvědčením je, že děti patří domů.